CANADA - Toronto na Blog.cz

V sobotu mi v 18:30 letělo letadlo z Torontského letiště do rakouské Vídně. Nebyl bych to já abych si celý den pořádně nezkomplikoval... :-(. Cestu se mnou na letiště absolvoval i nejlepší kamarád v Kanadě, Mohammed, který mi komplikace pomohl vyřešit.

Cesta na letiště z hostitelské rodiny proběhla v pořádku. Autobus byl silně přeplněný, ale OK. Problémy nastaly při odbavení zavazadel. Při cestě z Kanady mohu mít u sebe jen jedno zavazadlo o celkové hmotnosti 23kg a jedno zavazadlo příruční o váze max. 8kg.

A já měl jedno zavazadlo s váhou 36kg a 3 velké příruční zavazadla!! Vypadá to možná jako legrace. Za 13kg nadváhy jsem měl ale platit 350 dolarů (7000Kč) - což je neskutečná částka !!

Tak mi zaměstnankyně letiště poradila, že když budu mít místo 1 zavazadla 2 o váze každého z nich max. 23kg (dohromady 46kg), budu platit jen 50 dolarů za překročení počtu zavadel a né kilogramů. A tak jsem začal na letišti rychle shánět prodejnu s kufry. Na letišti, kde vše je mnohokrát dražší než všude jinde ve městě. V Duty free zóně jsem ještě nebyl. Po nalezení obchodu jsem si vybral největší, ale zároveň nejlevnější kufr za 70dolarů. (Ten mi byl během letu stejně přepravou zničen leteckou společností.)

Když jsem chtěl přeložit věci z jednoho kufru do druhého, zjistil jsem, že od zámku na zavazadle jsem ztratil klíč. A tak mi musel prodavač zavazadel ještě později přeštípávat zámek. (Pět mihut od peštípnutí jsem kliček našel.)

Po skončení těchto trablů a odbavení 2 zavazadel (po zaplacení 50ti dolarů) jsme s Mohammed usedli na lavičky v letištní hale, projižděli internet na mém noťasu - ten byl naštěstí na Moh. klíně. Při svačině jsem se dokázal totálně celý polít CocaColou. V době, kdy všechno oblečení jsem měl už odbavené. Džíny, bunda, vše durch mokré. :-)

Očekával jsem, že další problémy nastanou v tomto smolném dnu tím, že asi 8 skleněných lahví všech pochutin, které jsem z Kanady dovážel se mi díky přeskládanému (a tudíž z půlky poloprázdnému) kufru o sebe rozbijou a oblečení zničí.Naštěstí tohle se nestalo.

Na závěr musím jen poděkovat moc Mohammedovi, který mi veškeré tyto situace na letišti pomáhal řešit a byl mi velkou oporou. Prostě skvělý kamarád se pozná opravdu jen v nesnázím.

Proto i poslední fotka na tomto blogu (a v rámci existence blugu - jedná se o poslední článek) patří právě jemu. "Věřím, že se na přes rok potkáme. Tentokrát v Dubaii!"

A je to. Jsem sbalený a můžu vyrazit směr Torontské letiště.

Včera, v pátek, jsem si ho šel cvičně projít, ať vím, kde musím v sobotu jít a ať zbytečně nebloudím.

Torontské letiště je krásné, velké, prostorné - a možná právě proto na mě působí jednodušším a přehlednějším dojmem než letiště Vídeňské či Ruzyňském. Oba jmenovaná letiště jsou plošně menší a tudíž kvanta lidí na malém prostoru působí zmatečně.

Díky této jednoduchosti jsem svou odbavovací přepážku, kde se v sobotu mi odbaví kufry, hledal asi 10minut - (no hledal...po vystoupení z autobusu jsem se držel směrovek a došel jsem tam, kde jsem potřeboval - takže vlastně žádné bloudění).

Zítra vzlétám z Kanadské půdy 18:20 místního času, přiletět bych měl 8:50 SEČ v neděli ráno ve Vídni, kde mě budou netrpělivě očekávat nevyspalí rodiče :-). Za to jím předem dík :-).

V Ostravě bych mohl být kolem poledne!!

Už se na Vás všechny těším .......... :-) :-) :-) :-)

2x se jsem dostal k tomu, že po večeři jsem se cíleně vydal do Toronta, abych stvořil nějaké noční fotografie. Ač tento úkol na první pohled vypadá velmi jednodušše, ve finálním výsledku zase tak jednoduchý není.

Při focení v noci na vzdálené objekty je ze 100% potřeba použít stativ. A jelikož tuhle věcičku nevlastním, stativ mi na ulici nahrazují popelnice, poštovní schránky, boxy na noviny, květináče, ..... Pak se ale těžko nedivit, že mi tam na fotografii chybí část těla a pod.

Několik opravdu málo fotek (28) se mi možná povedlo - můžete si je prohlédnout TADY.

Co mě čeká tenhle týden.... Je toho opravdu hodně...

Jelikož se ale plány tady často mění, bůh ví, jak nakonec ve který den dopadnu...

.................................................................................................................................

Jinak dnešní den po škole jsem měl v plánu se vydat zase "někam" - chtěl jsem s Moham. fotit chudé čtvrti a špinevé ulice. Nasedli jsme do ramvaje s tím, že vystoupíme na té zastávce, která se nám bude líbit. Nakonec jsme sice skončili na okraji města, kde špinavé ulice nebyli, ale za to jsme objevili překrásný polostrov a plný sportem se bavících lidí. Jezero dneska burácelo parádně - byly asi metr a půl vlny - nad jezerem byla bouřka. Špatné počasí má vydržet do středy. Čtvrtek a pátek má být krásně - a to se chystám na koupání a ležení na pláži....jak jsem zmínil v článku.   

Fotky z dneška ZDE.

Kanaďané o hradu Casa Loma, který jsem dneska navštívil, velmi básní. Na základě mnoha doporučení jsem měl touhu se tam vydat. V sobotu nám nevyšlo počasí. Dnes, v neděli, nebylo počasí o moc moudřejší. Ba naopak - pršelo daleko více. Měli jsme ale deštníky.

Po dojití na hrad jsme zjistili, že hrad je sice překrásný, jeho velikost neodpovídá ale měřítku udávaného v mapě. Zahrada, kterou jsem očekával krásnou a velikou tu vůbec není. Jen pár osázených záhonků před vstupem. Nuda. Přesto jsem několik fotek udělal - jsou ZDE.

Informace o hradu k nalezení ZDE ve Vikipedii - (zde se také dozvíte, že hrad byl stavěn od roku 1911 do 1914. Tak že hrad je to mladý. Bez historie)

Při zpáteční cestě z hradu, kde jsem byl s brazilskou spolubydlící a Moh., jsme se nedopatření rozdělili. Já nastoupil do metra, oni to nestihli. A tak jsem se rozhodl, že je na další zastávce čekat nebudu a udělám si průzkum města - zase - a sám.

Už dávno jsem zjistil, že samotné průzkumy městem jsou nejlepší a mívám je v oblibě daleko více, než s Moh..  Moh. je totiž neskutečně líný člověk a už po hodině chození městem kolikrát přemýšlí, kde by si sedl a pod.. (Stejně tomu bylo i při společném chození bohatou čtvrtí - po hodině se odpojil a šel domů - byl unavený. Na sezení v parku mě neukecal. To mě nebaví. A já nakonec pokračoval v objevování krásných bohatých ulic. Stejně jako tehdy, i dneska jsem udělal dobře, že jsem se k nim nepřipojil. Jak jsem totiž na konec zjistil, Moh. se spoubydlící skončili u nakupování těch úplně nejtrapnějších triček, jaké kdo mohl vymyslet - k nahlédnutí TADY. Moh. si podle všeho koupil verzi s tímto potiskem.)

Někdo si řekne, že v případech kdy chodím sám je pak těžké udělat fotografie, kde budu i já. Ale opak je pravdou. I pokud chodím po městě s někým, pokud to trochu jde, preferuji způsob na samospušť. Moh. je ve znalosti fotoaparátu naprostý amatér - v sobotu jsem mu vysvětloval jak digitální foťák vůbec funguje. Kvalitní fotky po něm a někom jiném chtít je skoro zázrak. Většina jichvzniká třeba na třikrát. Když mu řeknete "All body and all bunch", tak stejně tam nemáte chodidlo, kus ruky a podobně.

Dneska jsem se tedy sám vydal jen pár bloků od centra města. A hledal jsem začouzené, škaredé, zaneřáděné, odpadky zanesené ulice. Pár se mi jích povedlo najít. A hned jsem si pár fotek udělal - jsou ZDE. Jen jednou jsem se lekl překvapení, když jsem v jedné ulici narazil na spícího bezdomovce v dece - jen hlava mu z ní čouhala. Ulice to byla tak výjiměčná, že jsem se těsně vedle něho fotil (jeho jsem z etických důvodů nefotil) na samospoušť - a kolem něho jsem našlapoval na špičky, abych ho nevzbudil a třeba nějak nerozlobil. Rozblobit kanadského bezdomovce...člověk nikdy neví....

Do Toronta se nezadržitelně blíží zima. Den ode dne se výrazně ochlazuje a horší počasí. Dneska jsem měl v plánu po obědě, který jsem provedl se spolubydlícíma v české restauraci Prag, vydat se na místní hrad Casa Loma. Těsně před ním mě zastihlo špatné počasí a tak jsem výlet odložil na zítřejší den. Má sice ještě pršet, zítra budu ale chytřejší a vezmu si deštník.

Včera, v pátek po škole, jsem se vydal do čtvrti Toronta, kde se nacházejí domy bohatých místních lidí. Zde se cena jednoho domu hlavně díky výhodné poloze pohybuje podle všeho kolem 5ti mil. dolarů (já bydlím v hostitelském domě s cenou 1 mil. dolarů). Jsou překrásné, cihlové. Nejsou nějak moc velké, jak by cena mohla napovídat. Zahrady krasné.

Chodil jsem tudy ulicemi asi 3hodiny a fotil. Nebyla možnost domy a zahrady fotit detailně, na tož před nimi pózovat. Není to vhodné. (Mě by se taky nelíbilo, kdyby někdo cizí si fotil můj dům. Nemluvím o pózováním před ním.) Fotky to byly opravdu velmi rychlé a spíše jsem se zaměřoval na komplexní vystižení krásy silnic.

Fotky jsou ZDE (kolem 150). Bylo jich hodně - musel jsem jejich množství silně redukovat.

Paní domácí (Lucy) jsem se ptal, kde se nachází nejchudší čtvrť Toronta. A odpověď zněla, že taková oblast se v Torontu nenachází. Chudí lidé bydlí v panelácích, které nevypadají jako v Ostravě-Přívoze, ale jako v Ostravě-třeba Porubě. Prostě jsou to krásné zachovalé panelové domy. :-D :-D

Pak se ale Lucy rovzpomněla....nedoporučovala mi tam ale chodit - podle všeho je to tam hodně nebezpečné. Trošku jsem ji vyděsil, když jsem se jí řekl, že bych rád tuhle chudou čtvrť vyfotil... Přitahuje mě poznat druhou část města. Pořád se pohybuji v místech největší úrovně. Rád bych se podíval, jak žijí lidé, kteří mají hluboko do kapsy.

Foťák nemám ani vytahovat, řekla mi Lucy. Opravdu je tato oblast hodně nebezpečná. Tak uvidíme jestli se tam vydám - aspoň na okraj čtvrti.

Odpoledne a volné chvíle po škole trávím...světe div se....mezi knihami v knihkupectví. Obecně je tady rozšířen trend, že příjdete do knihkupectví, sednete si mezi regály s knihami, nebo rovnou do připravených sedaček a křesel s vámi vybranou knížkou a vy si ji čtete třeba hodinu, dvě,...., půl dne. Tyto situace nejsou tady vůbec vyjímečné a prodejci je podporují. Knížky, časopisy, magazíny jsou pak sice trošku sešlé, ale nic se nemění na potěšení, které máte z dozvěděných informací, anichž byste museli peníze utrácet za jejich koupi. Já osobně přečítám knížky v oddělení Design a Architektura. A paráda. Knih je tu opravdu velká spousta, ceny za knihu jsou odhadem mírně nižší než v česku.

Bez mapy není dobré se nikde vydávat. Pokud se rozhodnete prozkoumat oblast vzdálenější od centra města a křížíte neustále hustou síť ulic, určitě se ztratíte. Vždycky si říkám, že teď se neztratím...ale nakonec pak stejně zkončím s mapou na některé malé křižovatce mezi domy a hledám tu bezvýznamnou ulici v mapě.

Pokud se vám však podaří dojít na některou ze stanic metra, máte vyhráno. Je svým způsobem tak primitivní, že se už domů dostanete vždycky. U tramvaje a autobusu se to už říci nedá.

Metro je tady, jak už jsem v některém z dřívějších článků zmínil, krajně nespolehlivé. Naposledy včera jsem stál 25minut ve vagónu metra, ......

Co mě napadá vám zajímavého říct ještě ohledně Toronta....

Na ulicích moc pochůzkových policistů nepotkáte. Respektice nepotkáte tady žádného takového policistu. Hodně se pohybují spíše pomocí bicyklu, jezdí autem. Co je ale zajímavé, že ať se jedná o polistitu na kole, nebo v autě, popřípadě o nějakého Securiťáka na některé z bezvýznamných veřejných akcí, z 95% z nich má na sobě neprůstřelné vesty. Těžko říct, čím to je.

Pomalu si začínám uvědomovat dobu pobytu, která se mi rychle krátí. A zečínám zjišťovat, že nemám až tak moc fotek, kde bych se vyskytovat já. Respektive nemám fotky na kvalitní úrovni. V minulém období jsem to napravil a něco za pomoci mých přátel nafotil :-).

Počet fotek ke zveřejnění jsem ve velkém redukoval - jedná se o velký výcuc.

V neděli jsem absolvoval se spolubydlícíma za slunného počasí tří hodinovou pěší cestu z mé hostitelské rodiny do samotného centra Toronta. (Metrem to každý den jezdím 30minut - jedná se o 14 zastávek metra.) Cesta to byla sice dlouhá, ale o to inspirující. Pár fotek z toho dne ZDE.

Ve středu - 18.8. jsem se s Moh. vydal "kdesi", anichž bych tušil kam. Nssedli jsme na tramvaj a jeli tak dlouho, až se nám místo na vystoupení svým prostředím zamlouvalo. Podotýkám, že tento způsob cestování je opravdu skvělý. Člověk má možnost se vydat do míst mimo komerci. Dostává se mu ke shlédnutí prostředí, ve kterém žijí obyčejní lidé. Má možnost se vydat do míst, kde 95% turistů nezavítá... Bylo to skvělé !!

Fotky z onoho dne ZDE.

Jelikož času mi moc nezbývá, mám v plánu hodně cestovat po místních čtvrtích "neznámo kam". Plány toho, které zajímavá místa bych ještě tady chtěl navštívit mám hodně - uvidíme kolik toho stihneme. Fotky budou.... :-)

Po příjezdu do Kanady jsem v prvních několika okamžicích a dnech zažíval pocit, kdy jsem byl přesvědčený, že budu během následujích dnů nemocen. Vůbec to nebyl příjemný pocit, když jsem si představil, že bych hned při počátku mého pobytu místo studování sháněl lékaře, v lepším případě s horečkama ležel v posteli.

Nikde jinde ve světě jsem se totiž nesetkal s tak rapidními rozdíli teplot v interiérech budov (metro) a vnějším ovzduším. Při vzpomínce, jak na televizi Nova ve zprávách v reportážích každé léto zmiňují, ať si dáváme pozor na klimatizace v automobilech, jsem si byl v celku jistý, že zápal plic mě nemine. Během prvních dvou týdnů jsem měl nateklé uzliny na krku - cítil jsem celý krk jak si zduřelý (v krku mě nebolelo). Cpal jsem se ale věčně hašlerkama a Calciem rozpuštěným ve vodě... Během asi dvou týdnů se mé tělo naštěstí aklimatizovalo...

V té době ale nastala další, pro mě možná větší skytá pohroma... Má hostitelská rodina mi vyměnila pokoj, ve kterém jsem pobýval. Starý pokoj měl málo světla, malé jedno okénko,.... Byl jsem tedy rád, že budu si libovat v pokoji s lepším osvětlením,....a větší postelí. Během prvního týdne při pobytu v novém pokoji mě začínalo bolívat celé tělo. Byla to bolest zad, břicha, třísel. S hodou okolností bolest zad často střílela pravého třísle a pravé části břicha. Bolest mě provázela celý den - od rána do večera. V sedě, leže, ve stoje, v metru, ve škole,... Myslel jsem si, že mám zánět slepého střeva. Internetové stránky, kde diagnozá zánětu slepého střeva byla popisována, jsem měl prostudované do podrobna. Jenže ač bolestivé příznaky jsem měl, na dotek mě břicho nebolelo - zvláště ne v jednom bodě (jak se na stránkách popisuje). Takhle jsem se trápil 2 týdny... Ještě mě napadlo, že bolest může být způsobena taškou, kterou nosím přes pravé rameno celý den. Tašku jsem tedy začal nosit na rameni levém. Nepomohlo.

Po 2 týdnech jsem si vzpomněl, že tato bolest byla vlastně započata obdobím, kdy jsem změnil pokoj. A hned mě napadlo, že bolest je způsobena extrémně tvrdou postelí, na které spím. Tato verze původu bolesti se mi zdála jako nejpravděpodobnější - a taky jak jsem s postupem času zjistil, byla pravdivá.

Nyní už mě trápí jen rozpadající se rovnátka na 2 místech - (uvolněný celý zámeček a prasklá gumička). Takže musím jíst opatrně.

Tolik mé hypochondrování :-)

Tady v Torontu je něco kolem půl druhé ráno. Zrovna jsem se vrátil z kina, kde jsem s Moh. shlédnul film The Expendables, který měl tady v pátek 13.8. premiéru. Do českých kin se dostane 19.8.2010, pod českým názvem Postradatelní.

Dříve než začnu popisovat dojmy z filmu zmíním, že ač reklamy na film tady v Torontu byly před premiérou skoro všude, moc mě jeho návštěva nelákala. Dneska jsem jeho návštěvu zvolil spíše jako poděkování Moh., který se mnou šel minulý týden na americký fotbal. Za odměnu jsem šel s ním do kina já.

A dojmy?!:

Jendá se o velmi, velmi, ale velmi akční film, kde nechybí krev, spousta střílejících scén a vše co k tomu patří. Řezou se tam hlavy a ruce od zbytků těl... Jako že tenhle typ žánru moc nemusím a moc do kina rád nechodím, tohle byla PECKA, LUXUS. Není lepší film tohoto žánru, který jsem v životě viděl. (Možná Pearl Harber.)

Nemá cenu tady popisovat, kdo všechno ve filmu hraje, protože si to ostatně můžete všechno přečíst na netu. Je ale pořeba zdůraznit dobře odvedenou práci režiséra Sylvestra Stallona (rovněž i herce). Myslím si, že kdo má aspoň trochu v oblibě akční scénky, bude nadšen. A i ten nejnáročnější divák krváků bude nadmíru spokojen.

A TO NEJPODSTATNĚJŠÍ:

Nevím, jestli atmosféra v kině byla způsobena kvalitou filmu nebo kanaskými diváky....ale při sledování jsem zažil něco, co nikdy v životě. V průběhu těchto scén (uprostřed filmu), kde akce byly dohnány do dokonalosti, sál (!! ne pár lidí, ale opravdu celý sál !!) pobavením z těch afektů vykřikoval "uuuaaaauuu" tak nahlas, že jste pomalu ani neslyšeli zvuky z filmu. Stejně tak se vyskytly asi 4 situace, kdy afekty byly tak brutálně skvělé, kdy lidé tleskali jako na koncertě. Tleskali pobavením, úžesem, překvapením, že někdo už v tak dokonalém 21.století dovede vymyslet něco "nad" -"TOP".

Sál byl dneska, 4.den po premiéře naplněn do posledního místa. A já plánuju, že příští týden jdu znova !!

Prostě hodně luxusní film.

Dobře radím - jděte na to. I divácký romantik se bude bavit.

V době, kdy jsem ve Vídni čekal na letišti na dobu, až se bude moci nastupovat do letadla, mě oslovil český manželský pár, kolem 50ti let věku, tázající se mě anglicky, jestli už do letadla nastupovali pasažéři I.třídy - ti vždycky nastupují jako první - až pak po nich jde na řadu II.třída. Na jejich dotaz jsem neodpověděl, protože tuhle informaci jsem neměl. Ale to je vedlejší...

Dal jsem se s nimi do řeči - byli příjemní. Říkal jsem jim, proč letím do Kanady (za studiem). že tam letím poprvé, nikoho tam nebudu znát, že znalosti mého anglického jazyka jsou mizerné, jak dlouho v Torontu budu, co studuju v ČR za školu....

Ti mi na oplátku sdělili něco málo o sobě. Mají dceru a syna v mém věku studující vysoké školy v ČR. Dcera Karlovou Univerzitu, syn nějakou techniku. Do Toronta jezdí prý pravidelně - podle všeho tady pracují.... Tenhle rozhovor probíhal ještě před nastupováním do letadla.

V letadle, v II. třídě, jsme seděli od sebe ob 5 řad sedadel. V průběhu letu ke mě přišel onen pán a řekl mi, že jestli budu chtít, mohu v průběhu týdne (1.týdne mého pobytu) mu zavolat na číslo pevné linky napsané na lístečku, který mi předal. To by měl přijet do Toronta jeho syn s dcerou a že ti mi ukážou Toronto. Mohu prý taky volat, kdybych měl v Kanadě nějaké problémy.

V tu chvíli jsem byl nadšený - říkal jsem si - SUPER. Určitě zavolám. Navíc trochu vypočítavě jsem pomyslel na to, že by bylo skvělé mít kamaráda Čecha žijícího taky v Kanadě - to by se mi zde mohlo i lépe vracet. Třeba jen tak někdy na týden na výlet.

Bohužel, první týden uplynul jako voda. Já se rozkoukával ve škole, hledal kamarády mezi cizinci a snažil se mezi nimi najít nějakou pozici. Druhý týden bylo spíše užívání a poznávání Toronta - kino, večeře, noční pochůzky...

Jednoduše řečeno, uplynulo to jako voda, jsem tu7.týden a já české rodině nezavolal. A to jsem ji říkal, že se určitě ovzu :-((. Tohle mě hodně štvě. Byla to opravdu velká příležitost, které jsem se měl chytit a nepromarnit ji :-(( !!

Jak jsem tedy avizoval. Byl jsem na tolik vytěšeném zápase mezi Torontem a Montrealem. Dočíst o tom, že se na něj chystám, jste se mohli v některém z dřívějších článků - odkaz na článek ZDE. 

Z počátku je nutno tady napsat, že jsem fandil Torontu, které taky s přehledem vyhrálo.

Hráči Toronta měli černé dresy, hráči Montrealu dresy červeno bílé.

Zápas začínal v 7:30p.m., do haly se pouštělo už v 6:30p.m. Celková obsazenost sedaček byla asi 80ti %ní. Lidé přicházeli ještě po začátku utkání, což bylo dost rušivým elementem. Stejně jako prodejci nápojů a sladkostí, kterí po schodech mezi sedačkami pořád pendlovali. Tohle mě rušilo.

Pravidla hry jsem si velmi lehce nastudoval z internetu. A nutno říci, že mi to pomohlo, jelikož pro neznalého diváka je to hra docela složitá. Jsou v té hře časté přestávky a výměny hráčů. A to na mě působilo jako prvek, zhoršující mou koncentraci na celkový průběh zápasu.

Podotknu, že se hrálo na umělém trávníku.

Jak už jsem psal v článku dřívějším, tento zápas byl po návštěvě New Yorku pro mě druhý nejsilnějším Mou fruhou nějšťastnější chvílí tady v Torontu. Fandil jsem proto hráčům a užíval jsem si ho.

Po skončení zápasu následovala na hřišti autogramiáda některých torontských hráčů. Mohli jsme se s nimi vyfotit, pokecat. Tak já pro jistotu zvolil možnost jen vyfotografování se s některými z nich :-).

Fotky přikládám k naleznutí ZDE - (jelikož cílem návštěvy zápasu byl děj na hřišti, fotek se mnou tam moc není). Videí mám několik - dávám jen jedno nejvýstižnější.

Průběh posledních čtyř týdnů jsem trávil ve své ranní třídě s mnoha ženami ze Saudké Arábie. Jejich život a kultura je nesmírně zajímavá. Proto jsem docela hodně a vehementně se snažil získat informace pro mě tolik zajímavé.

Podle mé hostitelské rodiny jsou Arabové nejpřátelštějšími studenty vůbec. Není tedy náhodou, že se stali mými nejoblíbenějšími kamarády. Brazilce moc rád nemám-nevím proč-možná proto že jich je tu tolik. S trochou nadsázky říkám, že k ním začínám mít trochu averzi jako k našim pilně pracujícím a sociálně dávky nepotřebujícím spoluobčanům v ČR.

Snažil jsem se vyzvědět od arab přátel informace o jejich životě v rodné zemi a o jejich zvycích. Do jejich kultury jsem nesmírně zapálený. Tady přináším malou ochutnávku:

Informace jsem čerpal na vzorku 3 arabských žen a 1 arabského muže. :-)

Dnešek byl pro mě velmi šťastným dnem.

Už se moc těším. Po New Yorku to bude asi můj druhý největší zážitek. Doufám!!

V neděli jsem se svou spolubydlící zavítal opět do české restaurace Prague. Obědnal jsem si smažený sýr s hranolkama. K pití mi přišla v hod třetinka Plzně.

Po opuštění restaurace se k nám připojil Mohammed. Zavítali jsme společně na nedaleký řecký festival, který se zde každoročně koná. Ten trval už od pátku a právě dnes večer měl být ukončen. Tento festival se konal na ulici, kde sídlili převážně řecké resturace a ulice byli pojmenovány dvojjazyčně - anglicky a řecky.

Festival konající se na hlavní ulici byl protkán stánky lákající vás na jídelné pochutiny. Škoda, že ve stáncích chyběly řecké speciality.

V rámci fotografování a natáčení videí jsem zapózoval zase na zajímavých místech. Třeby za volantem mini hasičského auta, které bylo připraveno propřípad potřeby. U hasičského auta klasické typu mi na můj dotaz nebylo dovoleno nasednout dovnitř. Tak jsem využil alespoň postranného stupínku (potají).

Celkově na mě festival nezanechal žádný valný dojem. Všude velká spousta lidí (podle pondělních údajů z novin během 3dnů navštívilo festival 1 300 000 lidí).

Během 2hodin nás festival omrzel. Rozhodli jsme se proto vydat po svých nohách neznámo kam. Při procházení nás, nebo spíše hlavně mě, stavře, zaujaly odstavené pracovní stroje místních technických služeb. Jako správný stavař jsem toho využil a snad na všech strojích jsem zapózoval.

Fotky z festivalu naleznete ZDE a fotky z mého pózování u stavebních strojů ZDE.

V sobotu jsem se rozhodl s kamarádem Mohammedem navštívit blízké Torontské ostrovy. K dopravě nám jako dopravní prostředek posloužila loď, která cíleně slouží k těmto převozům. Jak by taky ne - jiný způsob jak se na ostrov dopravit neexistuje. Jedině pak tam doplavat nebo vzduchem.

Na doporučení hostitelské rodiny jsme vyrazili v brzkých ranních hodinách - rozuměj tomu tak, že kolem 9.hodiny ranní jsme vyplouvali. V odpoledních časech je na ostrově podle všeho velká spousta lidí, není tam k hnutí. Jízdenka (i zpáteční) lodí stála 6,50dolarů. Dobrá cena. Loď byla hodně poloprázdná.

Plavba trvala asi 20minut. Ostrov je opravdu velmi blízko. Po doplutí jsme se vydali neznámo kde, spolu s ostatníma lidma a začali jsme pomalu ostrov objevovat. K prozkoumávání okolí nám pomohli bycikly, které nám byli pronajaty - cena 7dolarů za každou započatou hodinu - vysoká to cena - projížďku jsme měli tedy jen 2 hodiny.

Během dvouhodinové vyjížďky jsme stačili prozkoumat celý obvod ostrova, ne však vnitrozemí. Při objevování zajímavých míst jsme častokrát zastavovali a při krásných pohledech na přírodu jsme se rozhodli pózovat a tvořit zajímavé fotografie.

Po vypršení lhůty na půjčení bicyklů jsme se odebrali na pláž. Konečně. Na ni jsem se těšil nejvíce. V Torontu jako takovém na pláž nenarazíte. Jediná možnost ke koupání je na ostrovech. Pláž byla krásně písčitá. Voda křišťálově čistá. I má hostitelská rodina říká, že voda v Ontarijském jezeře je opravdu velmi kvalitní. Pláž byla zaplněna z třetiny. Počasí totiž moc nepřálo. Bylo chladno, pod mrakem, fokal vítr. Podle informací plavčíka teplota vody byla 15°C. Vzduch mým odhadem mohl mít 22°C ve stínu. Přes všechna ta negativa jsem se rozhodl si zaplavat. Trvalo mi 10minut, než jsem do vody vlezl.

Po řádné čtvrthodinové koupeli jsem se půl hodiny trtolil v chladu na pláži. Ještě že jsem sebou v tašce měl zbalenou bundu - při zpáteční cestě domů mi zabyla vhod. Poprvé jsem ji tady použil.

Ostrov jako takový je hrozně krásný. Příroda udržovaná a čistá. V odpoledních hodinách (zvláště o víkendu) je tady spousta turistů a místních, kteří na lavičkách a trávnicích pořádají barbecue párty. Kanaďané tady mají malinké chatičky. Je tady veselo. Ve vnitrozemí ale k nehnutí skoro do slova. Při plavbě zpět kolem 6 hodiny večerní loď byla naplněna k prasknutí.

Lodní systém je tady příkladně vyřešený: Koupíte si jízdenku v Torontu - loď vás přepraví na ostrov - ale je už čistě na vás, kdy se vydáte zpět - 2 lodě z jednoho přístavu (na ostrově jsou přístavy 3) pendlují celý den Toronto/ostrov a vy si je zvolíte, kterým spojem se vydáte domů. Nejpozdější spoj vyráží myslím v 23:00. Můžete tu klidně přespat i přes noc pod širákem. Při zpátečním odbavování na loď není požadována k předložení jízdenka - nástupování davů na loď je tedy velmi rychlé - (zhruba 300 lidí bylo odbaveno za 10minut).

Ke shrnutí: plánuji, že se na ostrov ještě vrátím. Koupání bylo překrásné a chci ho zopakovat.

Fotky k nalezení ZDE (je jich 156) - mám i připravená videa, administrátor mi je z technických důvodů nedovoluje vložit. Až videa budou vložena, budu vás informovat.

Minulý týden večer jsem se vydal na nedalekou pláž se svou francouzskou spolubydlící pořídit fotografie nočního Toronta. Netušil jsem však, jak těžké bude vytvořit pořádně ostrou fotografii při nedostatku světla.

Pár bídných fotografiích vzniklo během 90minut focení. Nebylo vůbec jednoduché najít na pláži prvky, které by mi posloužili jako stativ. A i když se najít přece jen něco podařilo, ostrost nebyla dosažena - ať jsem dělal co jsem dělal.

Při cestě zpět do hostitelské rodiny jsem se rozhodl vytvořit pár ulítlých fotografií. Říkal jsem si proč ne - ať je sranda....

Celá fotogalerie je k nalezení ZDE.

V průběhu minulého týdne vznikly fotografie dokumentující národnostní složení mé třídy. Tyto fotografie většinou vznikají způsobem, že svůj fotoaparát předám třeba na hodinku někomu ze třídy a on fotí. Pak jsem sám často sám překvapen, jaké fotky se vydařili.

V takových případech nesmím být ale sklamán, když občas člověk není na fotografii vyobrazen celý. Popřípadě, když na fotografii se vyskytuje jiná chyba.

Při společném focení děvče ze Saudké Arábie se nemohlo zorientovat v mém foťáku. Proto také vznikla 2 neplánováná videa, která jsou o to cennější.

Ta se vám zobrazí po rozkliknutí nadpisu článku.

Fotografie naleznete ZDE. (Ukázková fotografie mě dokumentuje s děvčaty ze Saud. Arábie, které jsou v mé třídě mými velkými kamarádkami. A já zase jejími. Jak by taky ne - blonďák  )

O národnostních rozdílech připravuji článek - bude v tomto týdnu.

A je to tady. Trochu se zpožděním, ale přece, přidávám další článek.

Mám toho hodně na srdci co bych tady chtěl napsat, a jaké články bych tady chtěl vložit, jen času je opravdu málo. Proto jsem se rozhodl, že dnes, zítra a ve středu vždycky po škole půjdu honem domů spravovat tenhle blog a vkládat nové články.

Jak už nadpis napovídá, 31.7. jsem se zúčastnil pozvání do klubu s Arabskými přáteli a Brazilci. Docela jsem se těšil. Říkal jsem si, že by to mohla být zábava navštívit místní klub v takovém velkém městě, kde se tančí a veselí. Opak byl ale pravdou. Byl to první večer tady v Torontu, kdy jsem se skoro nebavil. Nevím čím to. Problémy už nastaly, když jako jediný Mohammed neměl 19 let - má 18 - nebyl v puštěn do vnitřních prostor. Alkohol je povoleno užívat až od 19. věku. Vchod hlídali 3 docela nepříjené gorily propojené vysílačkami. Prohledávali u vstupu tašky, zda nemáme něco k jídlu, pití, atd. Jelikož se šli bavit hlavně mladí, každý předkládal doklad ze kterého byl patrný jeho věk. Kdo předložil pas (jako já), hned mu bylo překontrolováno vízum - jeho platnost.

Klub uvnitř byl plný k prasknutí, tančilo se. O koupi drinku se mi mohlo jen zdát. Fronta u baru dosahovala obřích rozměrů. Asi po dvou hodinách bídného tančení v mačkajícím se davu na brazilskou muziku jsem klub s přáteli opustil. Venku jsem potkal jiné brazilské přátele, než se kterými jsem večer přišel - hned jsem se k ni připojil - zrovna mířili do nějaké restaurace - bylo něco před půlnocí. 

Po doražení do pivnice/restaurace jsem si dal nealko. Zde byla na Toronstké i České poměry docela přemíra koncentrace opilých lidí - ble. Večer byl opepřen zážitkem muže u vedlejšího stolu, který byl totálně na mol, a po probuzení měl tendenci se mermomocí vymočit v uličce mezi stoly.... Deset minut jsme na něj křičeli ať to nedělá...pak si ho odvedla ochranka.

Brazilské přátele jsem musel opustit předčasně - "zavírací doba" metra (1:30a.m.) se pomalu blížila a mě čekala ještě docela dlouhá cesta domů. Za taxík bych se nedoplatil :-).

Ochutnal jsem jinak místní pivo a s českým "kouskem" se nedá srovnávat - zlaté české ručičky - už po položení krigle na stůl je pěna ta tam. Ble. Ještě že jsem tady objevil restauraci s českými kořeny, kde nezapomněli na to, jak správně ukojit turistu z Čech.

Fotky v galerii ZDE - video po rozkliknutí nadpisu článku.

Jde vidět, že Toronto je opravdu velkým městem.

Tak například: